Coronavirus ukázal, že zahrádkáři mají šanci

Byť nad současnou českou panikou kolem coronaviru kroutím hlavou, přinesla s sebou i jednu důležitou věc. Zviditelnila velkou, dlouhodobou slabinu obyvatelstva. Až děsivou závislost na tom, co se dá koupit v supermarketech.

Ukázalo se, že kdyby došlo ke skutečné hrozbě, k opravdovému ohrožení obyvatel, během pár dnů bychom byli bez jídla. Stát má zásoby pro stav nouze jen na pár dní a lidé nejsou připravení. Nejsou zazásobeni, jak bývaly naše babičky, které měly na hůře (půdě) pytel obilí, sádlo ze dvou prasat, zeleninu ve sklepě, nakvašené zelí a spoustu dalšího jídla v podstatě na celou sezónu až do další sklizně. Nejsou připravení ani lidé ve velkých městech, ani na vesnicích. I přes to, že velká část českých rodin má vlastní zahradu a mohla by si vlastní jídlo vypěstovat.

Mohla, ale má to háček.
Vlastně tři.

Trávník místo záhonů

Velká část českých zahrad, zvlášť těch u nových domů v nových čtvrtích, jsou převážně pečlivě udržované, pravidlelně stříhané, hnojené a opečovávané anglické trávníky se skupinami přesně střižených okrasných jehličnanů.

Místo pestrých živých plotů s velkým množstvím jedlých bobulovin jsou zahrady lemovány hradbami nic nepřinášejících tůjí. Majitelé sice vlastní půdu, ale pro všechno jídlo si jezdí do supermarketů. Na předzahrádce jim roste překrásná katalpa, nebo magnolie, ale na jabloň, nebo hrušeň místo nezbylo. Záhony se zeleninou by totiž tu moderní sterilitu opticky narušily a padající ovoce dělá binec. A tak místo pobíhání po zahradě v teplákách s rýčem a konví – a výsledkem, který se dá sníst, pobíhají majitelé půdy a moderních domů se sekačkou na trávu. Věnují hodiny a hodiny času tomu, aby na zahradě nebylo nic k snědku.

Chybí nám dovednosti našich předků

I kdyby se majitelé anglických trávníků rozhodli v krizi své trávníky rozrýt, vytvořit záhony a začít pěstovat zeleninu, většina z nich to nebude umět. Jako dědictví našich předků už se pěstování jídla příliš nepředává a to, co z tohoto umění zbylo, je už téměř sto let řízeně směřováno k používání chemie i v těch nejmenších zahradách.

V Čechách nejčtenější a nejrespektovanější časopis „Zahrádkář“ i jiné jsou prošpikované skrytou i neskrytou reklamou na postřiky a umělá hnojiva tak intenzivně a tak dlouho, že i staří zahrádkářští harcovníci uvěřili, že bez pesticidů a průmyslových hnojiv se dnes v podstatě nic vypěstovat nedá. Přes to, že jejich otcové to ještě dělali a oni toho byli svědky. O televizním receptáři ani nemluvě. Zkrátka schopnost vypěstovat si jídlo na zahradě ručně a bez chemie je dnes už docela vzácností.Staré funkční postupy nahradily nové, dražší, ale s příslibem snadnosti. Což nás v důsledku dělá neuvěřitelně zranitelnými a manipulovatelnými. Přitom v opravdové krizi je potřeba umět si vypěstovat jídlo bez chemie, protože (pominu – li zdravotní rizika) k ní v době krize prostě nemusí být přístup. Jenomže v krizi už není prostor se to bio pěstování učit. Tam už se to musí umět.

Jistou naději přináší permakulturní hnutí a spolky, které znovu vzdělávají zájemce o přírodní vedení zahrad právě ke schopnosti soběstačnosti a samoudržitelnosti. Díky za to, je fajn taková společenství vyhledat teď, v době relativního bezpečí a učit se.

Nesemenaříme

České obyvatelstvo nemá ve svých rukou osivo. Nemá ho a ani si ho většina neumí vypěstovat.
Kdo má zahradu, je zvyklý si zjara nakoupit čerstvou dávku osiv v obchodě.
Co když ale jednou opravdu nastane krize a k osivům z obchodu nebude přístup? Pak nás má v hrsti ten, kdo osivo má.

Jsme na něm zcela závislí. A jsem přesvědčená, že oni, vlastníci osivářských firem, o tom moc dobře vědí. Na rozdíl od lidí, konzumentů, kteří si tuhle hrozbu vůbec neuvědomují. Je to skrytá, ale velmi nebezpečná past. Obrovský prostor pro vydírání a manipulaci celých národů.
Tenhle třetí háček v podstatě považuji za nejzávažnější.. Protože i když lidé rozorají trávníky, i když se naučí od těch, co to ještě umí, pěstovat jídlo.. když nebudou mít osivo, stejně se nenají. A když ho letos ještě z obchodu budou mít, ale nebudou vědět, jak se pěstuje osivo na další roky, stav nouze se jen posune o jednu sezónu.. S osivem v domě a schopností si vlastním umem zajistit další, přichází do rodiny díl svobody a nezávislosti.
Tohle umění bylo našim předkům po staletí vlastní a my jsme svou liknavostí tenhle jejich odkaz za pár desítek let skoro vymazali. Jejich prací, předáváním dovedností z generace na generaci jsme v tom našem moderním světě pohrdli a nostalgicky jsme tenhle odkaz zařadili mezi stará řemesla ze skanzenu.

Uvěřili jsme, že o naše osiva se postará někdo jiný, korporáty, velké semenářské firmy, někdo to udělá za nás.. A tak jsme z rukou odevzdali svá osiva. Svou svobodu. Své právo na jídlo. Tisíce starých krajových odrůd, které plodily bez postřiků a potřeby umělých hnojiv, které šlechtily generace našich předků, z naší planety navždykcy zmizely. Tahle chyba nejde napravit, tohle nejde vrátit. Tisíce variet přizpůsobených na naše konkrétní podmínky jsme vyměnili za pár unifikovaných odrůd, které u nás tak úplně neprospívají, ale když jim něco stříknem, tak je to lepší.

Pak stačí vypustit jen hypotézu o tom, že by možná mohla být oslabena dodávka jídla a nastává panika a pocit bezmoci.
Ale dojde vůbec lidem v takové situaci, jak zranitelní jsme a že to má své řešení? Nebo zůstane u pocitu práva na dodávky jídla odkudsi?

Zaujala mě skutečnost, že lidé pod hrozbou coronaviru zběsile nakupují potraviny, ale nenakupují stejně zběsile osiva. Přitom mít osivo v čase krize znamená mít šanci.

Mít osivo znamená mít šanci

Třeba (snad) tohle umění nikdy potřebovat nebudeme. Myslím reálně potřebovat jako nutnost k přežití. Ale umět to a mít doma osivo na sezónu, dvě, považuji za velmi rozumný přístup. Přitom stačí málo. Zanořit ruce do půdy, spojit se se zemí, sledovat, co rostliny chtějí, jaké jsou jejich přiroznené podmínky a ty jim nabídnout.

Znovu začít vnímat půdu, zeminu, hlínu jako dar. Jako posvátnou entitu, která nám dává možnost žít. Protože její kvalita rozhoduje o kvalitě našich životů. Pečovat o ni s láskou a respektem, který si zaslouží. Vnímat její živost a tu podporovat. My to někde v tom svém kódu, v té své genetické paměti máme.. Vždyť to dělali ti, díky kterým my tu dnes jsme, tisíce a tisíce let. To nejde vymazat jedním stoletím chemizace a průmyslu. Máme to v sobě, stačí si vzpomenout. A ptát se těch, co to umí. A dělat to. Pořád dokola, až se bude dařit.

A v tom procesu učení a navracení se si jako bonus vypěstujete kopec zdravého jídla, které s tím v obchodě nejde srovnat..

Dnes už jsou skoro po celé české republice semínkovny, kde zahrádkáři odevzdávají přebytky svých osiv k volnému rozdání těm, co by je rádi zaseli. Jako reciproci pak do té semínkovny donesete osivo které jste z toho vypěstovali Vy. Krásný projev solidarity a vzájemnosti. Liskosti.
Často se lidé kolem semínkoven pořádají semenářská setkání, přednášky a kurzy.

Prostě je potřeba začít, možnosti jsou. A akce je už na každém z nás.
No není to hezká myšlenka umět si vypěstovat třeba salát, nebo červenou řepu až do fáze semene? Předat jednou svým vnukům spešl odrůdu fazole, které se na Vaší zahradě nejvíc daří a je z ní skvělá polívka? Vypustit do svého rodu ty „semínka po babiče Věrce“?

Naučit se pěstovat jídlo a vypěstovat si své osivo na další sezónu může být jednou otázkou života a smrti.
Zahrádkáři jsou Ti, kdo mají v případě opravdové krize větší šanci. Zahrádkáři, co zároveň semenaří a taky znalci „divokého jídla“. Patříte k nim taky?

S přáním, ať žádnou reálnou krizi nemusíme řešit

Lenka Eywa