Líbejte se se zahrádkáři, budete zdravější a šťastnější…

„Zahrádkáři jsou šťastnější, než lidé bez zahrady“, řekli vědci.
Už jste o tom slyšeli?

No opravdu. Existuje už několik stovek výzkumů a studií, které se zabývají „podezřele lepší životní náladou“ zahrádkářů 😃.  A výsledky jsou víc než překvapivé.
Člověk si říká, proč by to vlastně někdo zkoumal, ale pak mě pár důvodů napadlo:

Představte si, co vidí ne-zahrádkář, neboli „zahradní mudla“,  když pozoruje zahrádkáře:

Vidí člověka, který je ochotný trávit několik hodin týdně (či denně) s ohnutými zády, nebo v hlubokém dřepu a „rýpat se v hlíně“. Vidí člověka, který je ochotný bezplatně házet vidlemi, ohánět se motykou, lézt s nůžkami po stromech a radovat se ze zvířecích bobků. Co bezplatně. Ještě za to opakovaně a pořád dokola platí.  Neustále na zahradu dokupují další kytky a keře i když už se jim tam nic nevejde, semínek mají v šuplíku pro čtyři zahrady a tvrdí, že jim chutná růžičková kapusta.
Takoví lidé přeci nemůžou být normální. 😃

Když jste u nich na návštěvě, pořád melou něco o zahradě a rozhodně Vám musí ukázat nový kultivar čehosi. A při odchodu Vám vrazí do rukou dvě cukety.  A dýni. A zaručeně domácí marmeládu a zavařené okurky.
Na Vánocé Vám dají totéž, jen ovázané mašlí, aby to vypadalo ještě víc hand made a faire trade a bio-eko…Prostě divno-lidi 😃.

V tom musí být nějaká chemie. Třeba nějaká půdní droga, nebo něco takového. Kdo normální by se takhle plahočil, aby pak půlku úrody rozdal a pak se plahočil znovu?

Jako chápejte, že takový zahradní mudla nemůže mít ani tušení, že nám tohle všechno dává smysl a netuší, že je toho ještě mnohem víc.

Třeba že každý rok nasejeme z jarního nadšení tolik ředkviček, že to nikdo nestihne sníst a víc jak půlka nám vykvete. No neva, včelky se budou radovat s námi a mladé šešule ředkviček jsou skvělé do salátu, nebo jen tak na chroupání. Ale ani ty nestihneme sníst, je jich prostě moc…
A taky pěstujeme i druhy, které doma nikdo nejí a pak se je snažíme tajně propašovat do nějakého jídla, abychom si obhájili, že jsme toho vypěstovali tolik.

A taky skladujeme mnoho desítek (spíš stovek) květináčů, protože jsme v nich přinesli kytičky a je škoda je vyhodit.. jednou je vyhodíme, ale dnes ještě ne.. (schválně, kdo z Vás má doma takové květináčové zákoutí?).

Už chápete, že pro mnohé nepůsobíme jako „normální“ a že nás jednou někdo musel začít zkoumat? 😃

Ale my máme alibi, ona v tom opravdu hraje roli chemie. Podívejte se na to, co ti vědci ve svých výzkumech a studiích odhalili:

1. Práce na zahradě přináší pocit štěstí: Vědci zjistili, že práce v zahradě podporuje uvolňování endorfinů – hormonů štěstí, které přispívají k pocitu pohody a snižují stres.
   A tak se plahočíme a culíme najednou i když máme pocit, že se zítra nenarovnáme.
   Výsledek je, že i když nás lidi štvou, je nám to trochu víc jedno, než lidem, co zahradu nemají 😉.
2. Zahradní tvoření zlepšuje náš imunitní systém. Jak se tak hrabeme v půdě, vystavujeme se přirozeným mikroorganismům, které posilují naši imunitu.
   Studie ukazují, že pravidelný kontakt s přírodou zvyšuje hladinu vitaminu D v těle, což je klíčové pro imunitní zdraví i bystrý mozek. Jakože zahrádkáři míň blbnou ve stáří.
   Také mají lidé pracující na zahradě prokazatelně pestřejší střevní mikrobiom, než lidé bez zahrady a ten taky přináší větší spokojenost.
   
3. Zahradničení je formou cvičení, která pomáhá udržovat tělo v kondici. Aktivity jako sázení, zalévání a pletí podporují zdravý pohyb a mohou snižovat riziko chronických onemocnění. Mnoho práce se dělá v hlubokém dřepu, což je základ pro vitální stabilizační systém. Taky neustálé tahání konví a koleček zlepšuje úchop – ukazatel vitality ve vyšším věku.
4. Potřebnost dělá lidi vitálnějšími. Znáte to. Dokud nás někdo (něco) potřebuje, jsme plni zdraví a vitality. Lidé, které nikdo nepotřebuje, brzy chřadnou u seriálů. To se nám nemůže stát, protože v létě je světlo do deseti a kdo by ztrácel čas u Ulice, když je toho tolik potřeba udělat.
5. Pořád se na něco těšíme. Kdo se má pořád na co těšit, méně propadá depresi a apatii, což je jeden z častých důvodů úpadku ve vyšším věku. Prostě pořád něco vyhlížíme: kdy vykvetou sněženky, pak narcisy, pak tulipány, pak očima taháme rostlinky s výsevního substrátu a někteří z nás si s nimi i chodí povídat…
   Vyhlížíme kvetení stromů, první jahodu, rajče, papriku,  a pak je potřeba udělat lečo na zimu, naplánovat novou sezónu.. A to si nedokážete představit, jakou radost nám udělá vozík čerstvého, ještě kouřícího koňského hnoje. No kdo jiný má radost z bobků?
   Prostě pořád je na co se těšit a to dělá zahrádkáře šťastnějšími.

Když to tak po sobě čtu, říkám si, že by se vlastně zahrada měla předepisovat jako terapie proti stresu. Vlastní, nebo zahrada kamarádů, pokud žádnou nemáte. Když Vám bude mizerně, zazvoňte s pracovními rukavicemi a motykou v ruce u někoho, kdo má zahradu. Vsadím se, že Vám po práci i kafe udělají.

Pokud tedy nemáte zahradu, občas se se zahrádkáři alespoň líbejte 😉 A pokud zahradu máte, běžte se teď na ni projít. Vaše nálada se zase o kus zlepší.

Pokud chcete dostávat podobné články z tématu zahradního tvoření a soběstačnosti, přihlaste se k odběru článků ZDE.